Můj první porodní příběh jsem byla schopná sepsat po dvou a půl letech. Dalších několik měsíců čekal na odvahu ke zveřejnění. Otevírám oponu.

Jak přišel Péťa na svět

Jsem v 7. měsíci mého prvního těhotenství. Bříško je už docela narostlé. Dneškem mi oficiálně začala mateřská dovolená. Dosyta jsem se vyspala, šla to oslavit s kamarádkou do cukrárny. U kasy na mě paní prodavačka kouká a říká: „No jo, v neděli bude bouřka, to asi porodíte.“

Dívám se na ni nechápavě. „Já ale mám ještě dva měsíce čas.“ „No, to nevadí. Já rodila na Bulovce, tam to bylo dobré.“ „Já ale nechci rodit na Bulovce,“ opáčím. Přála jsem si nějakou menší pohodovou porodnici, kde mě budou podporovat v co nejvíce přirozeném porodu. Celý ten hovor mi přijde zvláštní, nicméně dortíky měli dobré. Zaplatily jsme a odešly. Já zamířila domů odpočívat.

Večer nás s manželem čekala první lekce předporodního kurzu u Ivany Königsmarkové. Řekla nám spoustu zajímavých věcí. To hlavní, co jsem si pamatovala, bylo, že pokud je po porodu vše v pořádku, podepište revers a jděte co nejdříve domů.

Jo jo, dobře, prostě nezůstávat v nemocnici moc dlouho.

Další den jsem se cítila unavená, zůstala jsem celé dopoledne v posteli. Odpoledne jsem vyrazila na kratičkou procházku kolem Želví nádrže v Chabrech. Když jsem se vracela, začala jsem potřebovat strašně na záchod. Jen tak tak jsem to stihla.

Po pár hodinách jsem opět šla na záchod. Ovšem na kalhotkách jsem měla krev. Lekla jsem se. Četla jsem, že v průběhu těhotenství se to může stát, ale tohle mi přišlo celkem dost. Vzala jsem si vložku. Přemýšlela jsem, na koho se v půl desáté večer obrátit. Volala jsem Ivaně z toho kurzu.

Nevzala to, ovšem během chvíle volala zpět.

Byla jsem vděčná. Poradila mi, ať jedu na nejbližší gynekologickou pohotovost, což byla od nás tehdy Bulovka, ať mě tam zkouknou. Zrovna jsem zas seděla na záchodě. Cítila jsem, jak množství krve stoupá. Už mi to nepřišlo jako silná mestruace, ale spíš že mi v břiše někdo dolů vychrstne celý velký kýbl.

Manžel zrovna nebyl doma. To je na sanitku, blesklo mi hlavou. Ale představa, že na ni budu muset čekat a tak … brr. Já tak nesnáším čekání. Musela jsem jednat. Vzala jsem si červenou sukni, kolem pasu červený svetr, kdyby vložka všechno nepobrala, kabelku s doklady. Sedla do auta a jela. Navigace hlásila 10 minut.

Byla tma. Navigace mě dovedla před otvírací dveře. Auto jsem nechala na místě pro zaměstnance. Vešla jsem dovnitř. Nikde nikdo. Ovšem po minutce jsem potkala muže. „Zazvoňte si tady.“ Zazvonila jsem přímo na sál. „Dobrý den, co potřebujete?“

Hned mě vzali dovnitř a vyšetřili. Moc si nepamatuju začátek … pak už jen slova … „abrupce placenty, musí okamžitě ven“. „Otvírá se?“ „Ne.“ Vůbec jsem nevěděla, že se dá v této fázi porodit vaginálně.

Rychle začali sepisovat papíry. „Víte jméno?“ Ještě ne. Manžel chtěl Petr, já spíš Honzíka, ale vlastně jsme se ještě nedomluvili. Jenže pak se mě zeptali znovu a mně se vybavili kamarádi, kteří čekali, až se miminko narodí, a pak dva týdny na světě bylo beze jména, protože to pravé nepřicházelo. Petr. Bude se jmenovat Petr. Upřímně mě i hlavou prolétlo, že to třeba nepřežije a jméno stejně bude zbytečné.

„Ještě prosím zavolám manželovi.“ Vypnutý mobil. No, tak mu to holt řeknou oni.

A už jsme jeli na sál.

Hlavou mi běželo, jak jsem si říkala, že nebudu chtít žádná analgetika, nic, co by miminku mohlo ublížit. Že bych si přála co nejpřirozenější porod. Že jsem hledala porodnici s červenými ručníky.

Nad sebou slyším anesteziologa. „Je to formalita, ale musíme. Souhlasíte s celkovou anestezií?“ „Ano.“

V jeden okamžik jsem i cítila lehkou úlevu, už se to děje. Těhotenství bylo chvílema hodně stresové, když mi vycházely vysoké pravděpodobnosti na různé syndromy. Přišlo mi, že pořád musím bojovat o svůj klid, relaxovat, dýchat a věřit, že je vše v pořádku. Nechtěla jsem odběr plodové vody, bála jsem se. Jedna sestra mě sjela, co chci připravit svému dítěti za život, když bude postižené. Do prčic. Já si moc přeju, aby bylo zdravé a šťastné.

TEĎ

Takže TEĎ, teď přijde na svět moje první miminko. Jenže já ho neuvidím ani neuslyším. Je to divné, ale momentálně jediná cesta k životu. Aspoň tak to vnímám. Na výběr není. Odevzdávám se do rukou cizích lidí a věřím, že to udělají co nejlépe. Uff.

Již 5 let jsem se věnovala meditační praxi a byla jsem zvědavá, jestli v té narkóze nebudu mít sen nebo jiné vjemy. Cvak.

Žádný sen.

Začala jsem se probírat na pojízdné posteli, když mě odváželi ze sálu ve výtahu. Teď to bylo spíš jako zlý sen. Odvezli mě na JIPku. Matně jsem venku zaslechla hlas manžela. Tak už mu to řekli. Nepustili ho ke mně, ležela tam se mnou ještě jedna paní a to se prý nesmí. Přišla jsem si bezmocná. Moc ráda bych na něj zavolala. Moc ráda, kdyby mě chvíli vzal za ruku.

Začala jsem cítit strašný vztek. Všechny křivdy života se mi začaly přehrávat jak film před očima. Všechny situace, kdy jsem si nechala něco líbit, kdy jsem cítila nespravedlnost, bezmoc, jako kdyby se slily do jedné obrovsky velké. Už jsem pořádně neusnula. Přišlo mi to strašný. Jediné, co jsem se soustředila, přiznat si všechny pocity a přijmout to. Alespoň do té míry, do které jsem byla v danou chvíli schopná.

Vůbec jsem nevěděla, co je s miminkem, co mám dělat.

Napadlo mě jediné, prosit o pomoc kamarády a známé, o energii pro miminko i pro mě. Zároveň jsem napsala svému kolegovi – klinickému psychologovi, jestli náhodou není v práci. Věděla jsem, že slouží na Bulovce.

2. den

Ráno přišla sestra a že si půjdu vyčistit zuby. Ježis, to snad ne. Poslední, co bych teď potřebovala bylo vstát a jít si čistit zuby. Strašně mě bolelo tělo, neuměla jsem si představit ani se pohnout, natož si sednout nebo cokoli dalšího. Přišla ještě jedna a začaly mě zvedat, že si sednu.

„Ááááá“, zařvala jsem bolestí. Nepovažovala jsem se za slabocha, vydržela jsem toho v životě hodně, ale tohle bylo příliš. Křičely na mě, že tady nesmím křičet. Ale tohle se fakt nedalo. Tvářily se, že hrozně nadělám, že musim mít v sobě infuze proti bolesti.

Ale nechaly mě ležet. Pak přišla mlaďounká sestra. Ptala jsem se jí, jestli jsem opravdu dostala něco na bolest. Nebyla jsem si vědoma, že by mi po převozu ze sálu něco dávali. Ona říkala: „Určitě jo, jinak by Vás to strašně bolelo i v leže.“ Zaúpěla jsem. „Ale ono mě to bolí i vleže.“ Podívala se do jejich záznamů a přišla s infúzí. „Nedali Vám nic.“ Uff, tak aspoň nejsem pro ně hypochondr“, oddechla jsem si.

Dali mi něco na bolest. Nepřestalo to bolet, ale už se to dalo snést. Po chvíli přišly opět dvě Herodesky znovu.

Tak jo. Teď už jsem se s vypětím všech sil zvedla. Bylo to děsný, ale dalo se to. Vyčistila jsem si zuby, jak řekly a těšila se zpět do postele. Pak jsem zjistila, že to je opravdu běžná praxe co nejdříve po operaci vstát. Ale je to brutální!

Pak přišel můj kolega z práce. Dělali jsme spolu motivační rozhovory pro terapeuty v jednom projektu. Vzal mě na základní kurz relaxační hypnózy. Bylo to vtipné být na druhé straně. Sugesci a umění rozhovoru umí skvěle. Musela jsem se smát (teda jen decentně s ohledem na jizvu). Řekl mi pár sugestivních vět. Věděla jsem k tomu teorii i jak to funguje na druhé straně … a fungovalo i jako klient. Uklidnilo mě to. První známý člověk, kterého jsem viděla. Ulevilo se mi.

Přišla sestra z neonatologie. Konečně jsem měla nějaké informace o miminku. Moc Péťu chválila. „Dýchá sám“, hlásila mi. A najednou se to spustilo. Celou dobu jsem držela, neměla jsem potřebu brečet. Ale teď jako když vytáhnout stavidla. Cítila jsem lítost, ale i hrdost. Dělala jsem v těhotenství různá dechová cvičení. Chodila s ním do bazénu i s monoploutví, šnorchlovala v moři … jo, tak plíce fungují. Pak jsem zjistila, že v tomto týdnu to vůbec není samozřejmost. Byla jsem pyšná máma, i když jsem miminko ještě neviděla.

Separace je děsná. Musíte na určitých úrovních potlačit sebe sama, abyste se nezbláznily. Prostě vám to miminko chybí. Je to jako, kdyby vás byla jen polovina, v tu chvíli možná třetina. Ale návštěvy jsou až od dvou, a pak teprve mě manžel bude moct odvézt k miminku. Hlavou mi jely teorie ohledně bondingu a attachmentu. „Hmm, všechno blbě,“ neubránila jsem se myšlenkám.

Odpoledne mě z JIPky přesunuli na normální pokoj. Přišel manžel a na vozíku mě převezl na neonatologii. Konečně jsem mohla vidět své miminko. Ach. Péťo. Byl tak maličký. 1600 g. Vyndali mi ho z inkubátoru a mohla jsem si ho strčit na chvíli k sobě na hrudník. Ježiš, díky. Konečně si ho můžu pochovat, pohladit, přitulit. Dát mu najevo, že tu JSEM. Do dneška si pamatuji ten pocit.

Malinký drobeček. Byla jsem v šoku. Ale jak jsem ho viděla, říkala jsem si, to dáme! Pak přišla doktorka a říkala různé věci. Vnímala jsem jen: „Zůstanete tady minimálně do 36. týdne. Když bude vše v pořádku, za 4 týdny miminko pustíme domů.“ Hlavou mi projely slova Ivany: „Ihned domů.“

4 týdny!

V tu chvíli mi to přišlo jak několik let. Ne, to musíme nějak zkrátit. Péťa bude šikovný a pustí nás dřív. Vůbec jsem si tak dlouhou dobu neuměla představit. Po pár dnech mi došlo, že i kdyby to byl superman, dřív nás stejně nepustí. Prostě jsou nějaká bezpečnostní pravidla, a přes to nejede vlak. Navíc tohle je jen jedna z podmínek, aby miminko pustili.

Přepla jsem do modu přežití.

Nejhorší je, že maminka přirozeně potřebuje být s miminkem. To, že miminko potřebuje být s maminkou, je jasné, ale já cítila, že to je i naopak.
Měla jsem z té návštěvy miminka smíšené pocity. Byla jsem moc ráda, že jsem ho konečně viděla. Ale to vracení do krabice je děsný. Začaly se ke mně vkrádat pocity selhání, že se mi to nepovedlo, že jsem už teď špatná máma.

3. den: Hrdinka x špatná máma

Další den tam byla jiná doktorka. „Á vy jste ta maminka, co přijela do porodnice s kabelkou.“ Evidentně to tam personál zaujalo. „To je krásné, jak jste to stihli. Miminku nic není, bude v pořádku. Šlo o minuty. Udělala jste tu nejvíc riskantní věc, ale zároveň jedinou, která ho mohla zachránit.“ A začala mi říkat, co všechno se mi mohlo v autě stát, když jsem krvácela a řídila.

To mě vůbec nenapadlo. Takhle jsem se na to nedívala. Po pár dnech jsem zjistila, že tam jsme opravdu spíše za hrdiny a že jsou nadšení, že to dobře dopadlo. Tak jo. Lepší se na sebe dívat jako na hrdinu, co zachránil sebe i miminko, než na lůsra, který nedokázal normálně porodit. Hra s myšlenkami začala.

Pak jsem taky mluvila s mojí trenérkou a kamarádkou. „Strach nech ostatním, babičkám a dědečkům, oni to zvládnou. Ty si ho nepřipouštěj. Už jste v bezpečí. Jsi maminka, máš miminko a to je teď důležité.“ Tak jo, strach odsouvám, budu se mu věnovat později.

Závod s mlíčkem

Po každé návštěvě u miminka jsem šla na odsávačku, aby se rozjela laktace. Moc jsem nevěděla, jak to má vlastně probíhat. Každopádně hned druhý den ukáplo pár kapek. Měla jsem velkou radost. Další den už jsem naplnila malou skleničku. A ten další jsem dostala větší.

Večer pak přišla nová sestra a dala mi zas tu malou. Koukala jsem trochu rozpačitě a poprosila o větší. Nedůvěřivě se na mě podívala: „Uvidíme, co z toho bude.“ Ježiš marjá, tak já nevim, kolik můžu mít mléka, ale když jsem minule odsála půlku velké lahve, tak snad si můžu říct o větší. Nechala mi tu malou. Zase jsem cítila vztek a bezmoc.

Chvilku jsem se bála, jestli opravdu nebude stačit ta malá. Vůbec jsem netušila, jak to s kojením a mlíčkem je. Ale vzhledem k tomu, že jsem závoďák, vzbudilo to ve mně pocity jak na startu zásadního závodu. Mrkla jsem na svůj hrudník: „Tak pojďte, holky, ukážem jí!“ A prsa se činily! Nejen že mi nestačila ta malá, ale ta velká byla plná! Jo, tak to bychom měly!

Jako to množství mléka by Péťovi stačilo tak na týden, v té době ještě moc nepil, ale pocit triumfu byl velmi osvěžující. V duchu jsem se smála a byla vděčná, že tělo i hlava v tomto ohledu fungují.

Přijetí

Opravdu jsme nakonec v porodnici strávili 4 týdny. Já jsem ležela na gynekologii a o pár desítek metrů vedle na stejném patře leželo moje miminko, které jsem mohla navštěvovat.

Tělo i jizva mě ze začátku hodně bolelo, ale hned druhý den jsem se hejkla a přišla za Péťou hned dopoledne sama. „Vy jste přišla?“ Zírala na mě sestra. „Přišla je silné slovo, spíš přišourala“, myslela jsem si.

Ale prostě jsem si řekla, že nebudu čekat až na odpoledne, až mě zas odveze manžel. Věděla jsem, že každý kontakt je důležitý, takže jsem si nastavila, že prostě tělo musí fungovat, aby mohlo chodit za Péťou, co nejčastěji to jde.

Ne vždy mi ho z inkubátoru vyndali. Záleželo na sestře. Někdy že prý si potřebuje odpočinout, tak jsem aspoň na něj položila své ruce, aby cítil, že jsem s ním. V noci jsem chodit nemohla. To mi přišlo líto, že je tolik hodin sám. Na druhou stranu, já jsem se mohla vyspat. Snažila jsem se přesvědčit hlavu, aby nacházela pozitiva.

Občas mi chodily zajímavé zprávy od kamarádů. Jeden kamarád si mě někde venku spletl s někým jiným, psal mi. Ne, já tam opravdu nebyla, jsem v porodnici a nějakou dobu tu ještě pobudu. „Ty jo, můžeš si gratulovat, že jsi celý život trénovala, abys tohle zvládla. Tělo bylo připravené a prostě to dalo.“ No, taky pohled.

Příprava na porod

Zatímco já jsem se vyvalovala v nemocnici, manžel začal obstarávat věci pro miminko. Já jsem si moc věcí nepřipravovala. Říkala jsem si, že si to dám dohromady v klidu na té mateřské dovolené a taky jsem pořád tak nějak měla strach, abych to nezakřikla.

Už od mala jsem měla při slově porod hodně rozporuplné pocity. Když jsem byla starší, cítila jsem, že bych ráda někdy v budoucnu miminko měla, ale zároveň byl ten pocit propojen s hlubokým strachem o život. Absolvovala jsem řadu seminářů a terapií, abych se odhodlala k tomu mít děti.

A pak to najednou přišlo – pocit, že už bych mohla.

„Tak jo“, odpověděl mi můj tehdejší přítel nynější manžel. Zanedlouho jsem poprvé v životě měla na těhotenském testu dvě čárky. Byl to úžasný pocit. Asi dvě hodiny jsem si to nechala jen pro sebe, a pak to sdělila manželovi. Měl radost. Jen ten strach o život tam ve mně pořád zůstával, možná věděl proč.

Každopádně sprint do porodnice se povedl. S Péťou jsme dojeli do nemocnice včas a vše vypadalo, že prostě nějak půjde. Akorát po několika dnech mě začaly na neonatologii přemlouvat, ať se nechám propustit a jdu domů. Odpočinu si, přijdu na jiné myšlenky, říkali mi. Moc se mi nechtělo, neuměla jsem si představit, že budovu odpustím sama bez dítěte. Konzultovala jsem to s Ivanou a ještě jednou porodní asistentkou a obě mi radily, že pokud to cítím, ať zůstanu u miminka.

Nechali mě.

Meditace v praxi

Návštěvy u Péti pro mě byly slušná meditační cvičení. Ne vždy jsem vyfasovala tu nejpohodlnější židli, chodilo tam samozřejmě více maminek. Zároveň i ta nejpohodlnější židle se po čase osedí a zadek či záda začnou bolet. Já jsem vždycky seděla, dokud mě nevyhodili nebo dokud jsem už opravdu nemusela na záchod nebo se jít najíst. Doba hodně záležela na sestrách. U některé jsem po 45 minutách dostala padáka, někdy mě nechali i několik hodin. Byla jsem na sebe pyšná.

Prostě jsem byla.

Naciťovala jsem se na sebe, na miminko, Energii, jak jsem se to učila na trénincích u duchovního učitele. Hodně mi to pomáhalo. Byla to má hlavní náplň, nic jiného jsem nemusela. Výhoda pobytu v nemocnici, že jsem se nemusela starat o žádné domácí práce.

Buď jsem byla u miminka nebo jsem odpočívala na pokoji nebo venku na terase. Bylo léto, někdy až vedro na padnutí. Využívala jsem znalosti z duševní hygieny, dovednosti z tréninků. Tohle byl sám o sobě slušný trénink. Přijmout svou situaci bez hodnocení a soudů, to byla teda výzva! Hlava neustále vymýšlela scénáře, emoce výřily turbulentními rychlostmi.

Na druhou stranu se v tomto modu velmi rychle vyselektují priority.

Důležitá jsem Já a život miminka.

Musím o sebe pečovat, abych se pak mohla postarat o mrňouse sama bez pomoci. Stejně tak pocity viny, selhání, další strachy by nám nijak nepomohly.

Chvílema jsem cítila, že se smiřuji s naší situací a dostavovaly se pocity vděku.

Někdy jsem Péťovi zpívala. Jedna maminka na židli přede mnou se smála, že přehrávám celou hudební scénu. Ale nevypadala, že by jí to vadilo.

V noci jsem většinou dobře spala, pak už jsem ani nepotřebovala prášky na bolest. Což pro mé tělo bylo skvělé. Určitě to pomohlo v celkové regeneraci.

Velký posun přišel po 4 dnech, kdy jsem se mohla zvolna narovnat a smát bez obrovských bolestí břicha. Nezdá se to, ale je to velká úleva. Do té doby si člověk připadá jak hodně stará babka. Šourá se všude, kam se pohne.

Po dalších dnech jsem si našla takový svůj rytmus. Jak se tělo léčilo, začala jsem chodit k Péťovi už na půl šestou ráno tak na hodinku, hodinku a půl. To jsem byla na sebe hodně pyšná. Bála jsem se, abych svému tělu neublížila, ale říkala jsem si, že se dospím pak dopoledne.

Představovala jsem si ranní vstávání do velkých stěn, kdy člověk musí hodně brzy vyrazit, aby stihl co nejlepsí počasí a nezatměl. Potom s Péťou na hrudníku jsem si užívala první sluneční paprsky, které tam prosklenými stěnami svítily. V červnu jsou nejdelší dny.

Další přebalování bylo v půl deváté, ale to chodila k dětem vizita, maminky ne. Maminky mohly zase až v půl 12, a pak po 3 hodinách. Tatínkové bohužel mohli až v půl třetí do šesti. Jenže když manžel končí v práci v 5, bylo to občas tip ťop, aby Péťu vůbec stihnul. To mě mrzelo, ale to holt byla jeho věc.

Odchod bez miminka

Po týdnu se už tlak na můj odchod hodně zvýšil. Doktorky z neonatologie měly zkušenost, že maminky tam ze začátku chtějí pořád být, ale vyšťaví se a dojde jim energie. A pak v momentě, kdy už je miminko schopné žít mimo inkubátor a maminka je potřeba, najednou nefunguje, nemůže, dojdou jí síly.

Já jsem si říkala: „Ne, mně nedojdou, to dám!“ Ale zase jsem je nechtěla naštvat. Po 10 dnech jsem tedy svolila, nechala se propustit, že budu dojíždět. Bylo tím myšleno, že už nebudu chodit tolikrát za den, ale třeba jen jednou a na dýl. Jenže to jsem nechtěla. Když už jsme si s Péťou zvykli, že jsme spolu tolikrát za den, nechtěla jsem ubírat.

I tak to byl divný pocit odcházet z budovy porodnice bez miminka do světa. Přišla jsem si jak nahá a ještě poloviční. V porodnici byl člověk uzavřen do své bubliny. Vykročení do světa bylo zvláštní.

Bydleli jsme opravdu kousek, tak jsem si řekla, že to dám v plné podobě jako v nemocnici. Takže ráno hezky na půl šestou, pak pauza a na půl dvanáctou. Hned v sobotu jsem to takhle udělala a seděla u Péti pak celé odpoledne jen s odskočením na jídlo. Vycházelo to na šest hodin. A cítila jsem se skvěle. Byla jsem celá pyšná, že ta meditační praxe opravdu k něčemu je. Byla jsem spokojená a těšila se, že za pár dní už budu moct být s Péťou pořád.

Vyčerpání

Druhý den jsem vyrazila zas. Ale odpoledne bylo něco špatně. Začala mi být strašná zima. Venku bylo skoro čtyřicet stupňů a já se klepala jak sulc. Nechtěla jsem to dát znát, říkala jsem si, doma se vyležím a bude to dobré, ale když jsem sestry žádala o deku, koukaly na mě s podezřením.

Šla jsem s pravdou ven.

„Dyť jsme vám to říkaly“, čišelo sestrám z očí. Už jsem nemohla. Dneska jsem nevydržela sedět tak dlouho. Rozloučila jsem se a jela dom. Bylo mi strašně. Měla jsem horečku, třásla jsem se, byla jsem vyčerpaná. V hlavě mi jelo, že „měly pravdu“. Že jsem to přepískla a teď už nemůžu. Pane Bože!

Naštěstí jsem mluvila se švagrovou a ta mě přivedla na myšlenku, že mám možná zánět prsu. Kromě všech zmiňovaných příznaků mě totiž děsně bolelo prso. Občas se to prý stává. Prso je červené, ztvrdlé, děsně bolí, tělo má horečku jak při chřipce. Vše sedělo.

Švagrová mi poradila babské rady, tvaroh, zelí, a pak prostě dva brufeny. Na prášky nejsem, ale říkala jsem si, že jestli Péťa zvládnul mojí narkózu, brufen ho už nezabije. Navíc, já měla slíbeno, že když bude vše v pořádku, vezmou mě k Péťovi o pár dní dříve a budeme moct být spolu na pokoji. To byla motivace!

Druhý den mi bylo špatně. Pořád horečka. Poslala jsem s mlíčkem za miminkem manžela. Přijel po hodině domů. „Jak to, že tak brzy?“, ptala jsem se. „Sestřička mě vyhodila, že si miminko ještě užije maminky dost“, odpověděl.

„Kráva!“ Jak si tohle může dovolit?! Už jsem tam měla vypěstované místo, už mě ani moc nevyhazovaly. Věděly, že tam budu sedět až do skonání světa. Od porodní asistentky jsem věděla, že právně mě vyhodit nemůžou, že to je prostě moje dítě!!!

Vytočilo mě to, že jeden den nemůžu přijít a hned je kontakt za celých 24 hodin ani ne hodina. Do pr….!!! Chudák Péťa, čekal mámu a místo toho prdlajs. Vzteky jsem nemohla ani mluvit. Opět jsem cítila šílený vztek a bezmoc.

Když jsem se trochu zklidnila, v duchu jsem s ním mluvila a snažila se na něj napojit. Vzala jsem si ty dva brufeny a modlila se v meditaci, abych byla zdravá. Říkala jsem si, že vzteklá, nemocná sobě ani Péťovi nepomůžu. Prostě lekce jako blázen! Hra s myšlenkama a Energií pokračuje.

Vědomou pozorností k uzdravení

Druhý den ráno jsem se s napětím probudila. Uff … horečka nikde, třes taky ne, tělo je v pořádku. Prso ještě trochu červené, ale nebolelo a bylo měkké. Jo, jako už jsem se cítila v životě lépe, ale jsem zdravá a můžu!

Volala jsem hned na Bulovku, že jsem ok a můžu přijet. Cítila jsem nedůvěřivý hlas doktorky, ale řekla, ať tedy přijedu. Opět jsem sedla do auta a jela.

U vstupu tam byla sestřička „Ta tlustá“. Péťu si oblíbila, resp. možná proto, že s ním neměla moc práce, hodně jsem dělala už ohledně miminka já. Byla zvláštní, ale snažila jsem se s ní být zadobře. Ovšem při vstupu mě šokovala.

„Tak co, už jste zdravá?“ „Ano,“ odpověděla jsem.  „Jinak bych tu nestála,“ myslela jsem si. Zas ohrožovat své dítě opravdu nehodlám.

„No, nějak huhňáte“. Myslela jsem, že ji zabiju. „Klidně mi změřte teplotu nebo zkontrolujte jazyk. Ale tímhle přístupem mi moc nepomáháte.“

„Hmm, tak pojďte“, prohodila, jakoby nic. Ale já už zas byla vzteklá. Kdybych se nebála, že nám to tam osolí, řekla bych ještě něco víc. Ale čekaly nás ještě dva týdny. Bála jsem se. Bála jsem se, aby nebyla hnusná na Péťu, když u toho nebudu.

Navíc jsem pak zjistila, že zánět prsu je docela běžná věc a nevím, proč mi k tomu nic neřekly. Zvláštní.

S Péťou v hotelu

Konečně jsem si mohla Péťu odvézt z té krabice na pokoj v normální postýlce.

To byl pocit! Konečně spolu. Já jako máma a moje miminko.

Takhle to je v pořádku.

Takhle to má být.

Je mi jedno, že nejsme doma, ale jsme spolu.

Ubytovali nás přímo na neonatologii, kde mají z těchto důvodů dva pokoje.

Jenže jak jsem tam tak seděla s miminkem v náručí, cítila jsem, jak se mi začíná dělat opar. Ne, jen to ne!!!

Polila mě totální panika a hrůza!

Věděla jsem, že herpes virus je pro miminka nebezpečný. Bála jsem se, že mě zas pošlou domů. Tak to zapřu. Jenže to jsem se bála, že fakt můžu miminku ublížit. Do prčic, no tak já se jdu zeptat.

Šla jsem za doktorkou a třesoucím se hlasem jsem jí hlásila, že se mi dělá opar. Shovívavě na mě koukla, ať si skočim pro mastičku, vitaminy a nosím týden roušku a nedávám Péťovi pusu. Uff, děs běs, ale lepší než jet zas domů. Ulevilo se mi, že můžu zůstat. Odjezd bych znovu nedala.

Péťa mě už dopředu připravoval na dobu covidovou.

Pak jsem si v nějaké rubrice psychosomatika přečetla, že opar vzniká, když něco „nepřecedíme skrz pusu“ a necháme si to pro sebe. Kráva! Kdybych jí poslala přímo do pr…., možná bych opar neměla. Jenže na to jsem bohužel v tu chvíli neměla koule. Tak třeba příště.

První společnou noc Péťa hodně plakal. Trochu mě to rozhodilo. Zároveň jsem si uvědomila vděk, že jsem se mohla první noci po jeho narození vyspat. Že tělo mohlo odpočívat, regenerovat. Pak se to postupně celkem zklidňovalo. Někdy spal i 4 hodiny v kuse.

Nový příběh

Už jsme byli spolu. Přišla jsem si opravdu jako máma. Konečně. K sestrám jsme chodili na vážení, případně vizity. Už jsme si žili svůj vlastní příběh. Navíc jsme měli velkou kliku, že pouze dvě noci s námi na pokoji byla další maminka s holčičkou, a pak už jsme byli spolu sami.

Když jsem šla do sprchy, nechala jsem Péťu u sestřiček nebo pak třeba s návštěvou. To už jsem si představovala, že bydlíme spolu v hotelu.

Tlustá sestra kromě narážek na můj zdravotní stav ještě zasela další semínko strachu.

„Hlavně si ho neberte do postele. Už jsme tu měli biomatku, která své miminko zalehla, nerozdýchalo to.“ Ježiš, tohle téma je pro mě dost citlivé. Dobře. Jakmile na mě půjde spánek, vrátím Péťu do postýlky. Poslušně jsem tedy v noci nakojila, přebalila a vrátila do postýlky, kterou jsem měla vedle té své.

Zas mě to tak vystresovalo, že když Tlustá odpoledne přišla něco zkontrolovat, miminko spalo v postýlce a já zrovna taky usnula, trhla jsem s sebou s máslem na hlavě, že spím. Když odešla, došlo mi, že spát můžu, jen ne s Péťou v posteli.

Fyzický kontakt nade vše

Ještě doma jsem několik měsíců poctivě kojila v noci v sedě a vracela Péťu do postýlky. Pak mi kamarádka z vejšky prozradila úžasné tajemství. „Sim tě, jasně, že ho nezalehneš. Prostě si ho vem do postele. Když se vzbudí, dej mu prso a usni. On se nají, odkulí a taky usne.“

Ty jo! Byla jsem šíleně nevyspalá, tak jsem si řekla, že to zkusím. Spala jsem v mezifázích mezi kojením celkem tvrdě, ale opravdu jsem miminko cítila a věděla, že ho nezalehnu. Naučila jsem se spát na boku, což mi najednoou nevadilo. A navíc mi přišlo, že si můžeme i v noci doplňovat počáteční trauma z odloučení. Ten kontakt byl skvělý.

Ty dva týdny v porodnici utekly mnohem rychleji. Už jsem si opravdu připadala jako funkční maminka, která je schopna se o své miminko plně postarat. Péťa přibíral, za ty 4 týdny jsme mohli jít domů. Přišlo mi úsměvné, že jsem to chtěla na začátku urychlit. Tohle se prostě urychlit nedá. Naopak, když je nějaká komplikace, může se to ještě prodloužit.

Každopádně bych chtěla poděkovat všemu personálu jak na neonatologii, tak na gynekologii, starali se o nás krásně, abychom mohli odejít jako fungující maminka a miminko.

DOMA

Doma jsem se snažila doplnit separaci, hodně jsem s Péťou vysedávala v náručí. Někdy celé hodiny. Když se pak můj táta poprvé nabídl, že by přijel vozit, jak byl zvyklý u bráchovo dětí, měl ho celou tu dobu na sobě. Takhle jsem se jela poprvé na hodinku projet na kolo. Byla to jedna z nejúžasnějších vyjížděk.

Všechny jsem nutila, aby Pétu chovali, když já jsem si šla odskočit.  Nebo pak ve třech měsících jsme Péťu vzali na delší výlet. Zatímco já jsem hrála s kapelou, druhá babička seděla s Péťou na ruce v divadelní šatně. Myslela jsem, že odehraju tak hoďku, když to půjde dobře, tak dvě. Byly z toho celé 4 hodiny. Péťa se vzbudil až po půlnoci, když jsme se přesunuli na pokoj. Byla jsem na všechny zúčastněné moc pyšná a vděčná, že to jde.

Vyčerpání 2

Po určité době jsem začala být hodně vyčerpaná, ozvalo se opět prso. Dočetla jsem se, že psychosomaticky zánět může i způsobovat přílišné lpění na dítěti a zapomínání na sebe.„No, tak to u nás opravdu sedí. Ale vzhledem k situaci se není čemu divit. “ Každopádně mě to ponouklo, že i já potřebuju doplnit energii.

V těchto chvílích jsem vždycky na začátek noci dala Péťu tatínkovi, snažila se vyspat a být chvíli sama. Tatínek pak přinesl Péťu na kojení.

Dneska jsou Péťovi 3 roky. Postavou je možná trošku drobnější než jeho vrstevníci, ale více než rok mluví. Je velmi vnímavý, pozorný, nic mu neuteče. Cokoli někdo řekne, moc dobře si to pamatuje. Teď jak píšu jeho porodní příběh mi dochází, že mu musím víc dávat najevo, jak ho mám ráda. Jsem na něj strašně moc pyšná, jak ten začátek zvládnul.  Už má i ročního brášku.

Lekce, poučení?

Když jsem si po čase sedla do meditace a našla odvahu se zeptat sama sebe, proč se mi tohle stalo, přišla odpověď:

„Zastav se.“

Aha.

Dobře. Děkuji.

A tak jsem přestala spěchat.

Začala si více užívat každý okamžik a cítit vděčnost za děti, za život.

Zjistila jsem, že to má své kouzlo.

Když mě občas hodně naštvou, po zklidnění si uvědomím, že je skvělé, že je mám. Taky by to tak nemuselo být.

Také mě to naučilo, jak je důležité odpočívat,

mít čas na sebe a své potřeby.

Nyní, když malinko povyrostli, cítím potřebu sdílet své přístupy k relaxaci, k sobě, ke své autenticitě. Pomohly mi zvládnout náročnou dobu v porodnici a pomáhají mi i teď v běžné každodennosti doma se dvěma mrňousky.

Pokud by vás zajímalo, mrkněte na ebook zdarma: Proč si dovolit relaxovat? + 3 tipy jak začít.

Anebo mé nejnovejší miminko: ebook Kouzlo relaxace: 3 tipy jak se uvolnit do života maminky.

Pokud jste dočetli až sem, klobouk dolů!

Zvládli jste přečíst můj dosavadní nejdelší článek.

Děkuji.