Učím přetížené mámy, jak uvolnit tlak na sebe sama a vytvořit prostor pro radost, spokojenost a chuť do života.

Jsem maminka na mateřské dovolené, profesně učitelka na univerzitě v oboru psychologie zdraví, duševní hygiena, psychomotorika .

  Miluji pohyb, hudbu, moře a hory.

Stručně o Terce,

aneb kdo jsem a co pro vás mohu udělat

Autorka projektu "Máma je taky jen člověk"

Vytvářím bezpečné prostředí, komunitu pro maminky s pravidelnými relaxačními setkáními zdarma a možností sdílení na Facebooku. Pomáhám přetíženým mámám mít čas pro sebe a ukazuji nové cesty k uvolnění v mateřství skrze mé vzdělávací produkty.

Vysokoškolská učitelka psychologie zdraví, duševní hygieny, psychomotoriky.

Mám 10leté zkušenosti s výukou na katedře psychologie na vysoké škole. Také mám 8 letou meditační praxi u duchovního učitele Michaela Barnetta.

Maminka 2 dětí 🙂

Jsem máma dvou dětí. Někdy laskavá, jindy přetížená. Prostě taky jen člověk. 🙂

Díky mým profesním zkušenostem, ze kterých mohu čerpat, se i jako máma citím SVOBODNÁ a do mateřství si umím vnést LEHKOST a RADOST. 

Před dětmi

Než jsem měla děti, vystoupala jsem přes 6000m nad moře v krásných Himalájích.

Vezmeš batoh a jdeš.

Ponořila jsem se na nádech 45m pod hladinu moře.

Vezmeš ploutve, masku a jdeš.

Vždy, když se kolem mne mihla výzva, řekla jsem si, jdu do toho!

Ovšem být maminkou je dosud mou největší životní výzvou.

Už nejde pouze vzít batoh a jít. Už jsou k tomu i dva hutné příručáky.

Dříve jsem se řídila heslem: "Když nemůžeš, tak přidej."

V roli maminky je vše jinak. Už nejsem jen Já.

Být mámou je běh na dlouhou trať

Je potřeba pravidelně zastavovat na každé občerstvovačce a průběžně doplňovat energii. Jinak  se vyčerpáš, vyhoříš.

"Když nemůžeš, odpočiň si!"

Děti jsou nejlepšími učiteli. Ukazují mi, co ve mně skutečně je.

Někdy jsem nadšená a příjemně překvapená, někdy se stydím a jen koukám, co objevuji.

Učím se uvolnit, co již nepotřebuji a přijímat vše, co nám život v mnoha oblastech přináší,

a protože jsem zároveň vysokoškolská učitelka duševní hygieny a psychologie zdraví, mohu to naučit i vás.

Jak jsem se stala maminkou? Aneb mateřství jako vězení nebo splněný sen?

Přála jsem si, abych byla v mateřství spokojená, a abych příchod svých dětí vnímala jako obohacení mého dosavadního života. Tušila jsem, že tohle se nestane samo sebou, a že potřebuji ujít velký kus cesty, aby se to mohlo dít. 

"Nechci holku, která se chová jako její 40letá máma!"

ŠOK!

Než jsem se na ni vydala, dostala jsem řadu kopanců.

V 16-ti letech mi můj první kluk řekl, že “nechce holku, která se chová jako její 40-tiletá máma”. Byla jsem v šoku. Co je špatně?

Uvnitř jsem cítila, že má pravdu. V ten moment jsem věděla, že to neumím změnit. Musím držet.

Klučičí svět

je lepší ...

Žila jsem spíše na mužské vlně.

Klučičí svět mi připadal jednodušší, záživnější, akčnější. Chtěla jsem být skvělým parťákem do nepohody, aby mě kluci brali do skal a mohla jsem zažívat různá dobrodružství. Bavilo mě překonávat překážky, vstávat brzy ráno do dlouhých stěn v horách, pak si dát večer pivo, hrát a zpívat do ranních hodin s kytarou a ságem.

Holčičí svět mi přišel hysterický, neupřímný, nerozuměla jsem mu. Měla jsem pár kamarádek, které to měly podobně jako já.

Jednou mi došlo, že jsem to trochu přehnala, a že mě jako ženu už nevnímá ani okolí. Při návratu z lezeckého zájezdu hlásí kamarád: "Teď se budou fotit holky a Terka." A mně docvaklo, že to už je moc.

Motor se zadřel

Rány nedostalo jen tělo, ale i psychika ...

Po určité době se mi zhoršil zdravotní i psychický stav. Ta mužská vlna už se mnou nebyla zas tak v souladu. Tělo vyčerpané, unavené, nebylo schopno podávat výkony jako dřív. Bolela mě kolena, záda, nemohla jsem vůbec sportovat.

Zároveň jsem cítila silné psychické vyhoření. Dostavily se pocity smutku, osamění, že sem tak nějak nepatřím. Že život je strašný boj, musí se to vydržet, musí se to přežít.  Nechápala jsem proč, vždyť jsem dělala vše správně! Úžasná Terka, co se všem snaží zavděčit.

Přestalo to fungovat. Motor se zadřel.

Cesta k sobě ...

Rozhodla jsem se, že takhle už nechci!

Na webových stránkách duchovního učitele Michaela Barnetta se psalo, že setkání s ním aktivuje autenticitu, nalezení vlastní pravdy. Tohle potřebuji! To je ono! Už nechci žít cití životy!

Objevila jsem cestu!

Tak jsem vyrazila. Sama v jednu hodinu v noci na osmihodinovou jízdu autem v lijáku do Německa.

Vstoupila jsem do meditační místnosti. Cítila jsem, jako kdyby mě někdo objal, jako kdybych se začala nořit do krásné smetanové energie jako v reklamě na Cornetto.

Tady jsem správně.

Tak tudy prostě musím.

Najednou pro mě svět začal zářit.

Dostala jsem jméno své cesty - Mahaya, a přihlásila se na roční kurz. A pak další a další. Strávila jsem s Michaelem a jeho týmem 6 let.

Najednou svět pro mě začal zářit.

Učila jsem se napojovat  na energii života, důvěřovat ji, důvěřovat sobě a svému tělu. Učila jsem se zastavit, věnovat si vědomou pozornost.

Našla jsem napojení, jednotu, klid.

I ten nejúžasnější cizí život bude vždycky jen cizí. 

Začaly se dít zázraky.

  • Začala jsem vnímat sama sebe. Byla jsem schopna víc a víc svobodně dýchat, věřit si.
  • Při výuce jsem ubrala na teorii a pouštěla se více do praxe. Smysl mi dávalo dávat studentům jasné návody, jak ulevit od stresu.
  • Začaly se plnit sny, které jsem se bála vyslovit.
  • Přestala jsem tlačit na výkon a on sám přišel.  Tělo zas mělo chuť se hýbat.
  • Do života mi přišla láska v mnoha podobách.
  • Několikrát jsem navštívila svůj vysněný Nepál. Viděla jsem nejvyšší horu světa - Everest, Matku Zemi. Začala jsem si více užívat potápění na nádech. Potkala jsem se opět s delfíny.
  • Mé nížší sebevědomí v oblasti hudby se dostalo do kapely. Úžasná parta kamarádů muzikantů mě vzala mezi sebe. V létě několikrát do měsíce vnášíme rytmus do tanečních kroků mnoha svatebčanů.
  • Začala jsem se ladit na možnost, že bych mohla mít vlastní rodinu.

PANIKA

Děti si do Himálájí nepřibalíš!

Bylo mi přes 32 let. Musela jsem pustit mnoho ze svých zarytých přesvědčení posbíraných v klučičím světě: 

"Rodina je koule na noze, omezení osobní svobody."

"S dětma už si na saxofon nezahraješ."

"Děti si do Himálájí nepřibalíš."

"Už nikdy to nebudu Já. Už nikdy nebudu svobodná."

V tu dobu jsem si to představovala jako konec života, a tak jsem nepospíchala. Někteří už ani nedoufali, že děti někdy budu mít. 

 

Bude to dobré...

Jednoho dne se dostavil silný pocit, že to bude dobré. Že se najde kluk, se kterým dobrovolně a ráda vstoupím do manželství a nebudu to vnímat jako ztrátu osobní svobody.

Stalo se.

 

Do největší hloubky, co jsem byla schopna...

Na poslední dovolené před dětmi se mi povedl můj osobní rekord v potápění na nádech - 45metrů. Potřebovala jsem se plně ponořit do hlubin oceánu, do hlubin sama sebe, abych našla odvahu.

Po příjezdu jsem si sedla k počítači a v e-mailové schránce na mě čekalo překvápko. Jeden kamarád ze střední se mi svěřil, že mě měl vždycky rád, a že po mně pojmenoval dceru.  A že je stejně úžasná holka jako já. Poslal mi její fotku.

Rozdýchaná po týdnu freedivingu jsem zalapala po dechu. Nevěřícně jsem zírala na usmívající vlasatou holčičku na obrázku, jakoby na mě spiklenecky mrkala. Neměla jsem s ní nic společného, nebyla moje.

Ale jako kdyby mě s něčím propojila. S něčím, co jsem se vydala hledat. S něčím, kvůli čemu jsem vstoupila na cestu k sobě. S něčím, kvůli čemu se mi před lety obrátil život vzhůru nohama. S něčím, kvůli čemu to všechno stálo za to. Najednou to přišlo jak blesk z čistého nebe.

"Mami, už můžeme?"

Co tu tak dlouho vymýšlím?!

Desítky už nejspíš stejně nepolezu, s Morriconem si na saxofon nezahraju. "Myslíš, že Tvé děti budou čekat do tvých padesáti, až se uráčíš konečně rozhodnout je mít?" "Těžko."

I hlava byla připravena.

A já ucítila touhu. Touhu, aby tady na světě chodil někdo jako Já. Někdo, kdo bude z poloviny Já. Objevila se jasná potřeba přivést na svět kus sebe.
Proto jsem tady. Toto je mé poslání.

Úplně mě to pohltilo. Každá buňka mého těla najednou věděla, že přišel čas ...

Chci být máma ...

Vstala jsem od stolu a šla to říct manželovi.

"Tak jo."

Zvládnu to?

Očekávání x realita

Narodili se nám dva roky po sobě dva chlapečci. Říkala jsem si, že když jsem se tak pilně připravovala, ladila na sebe, svobodně se rozhodla, tak to zvládnu.

Ovšem skokem do mateřství jsem zjistila, že ve mně i přes předchozí práci na sobě zůstala spousta nepodporujících přesvědčení a vzorců chování, o kterých jsem však neměla tušení.

Aktivovaly se až příchodem mých dětí. Na to se nedá připravit.

Navíc první chlapeček se narodil o dva měsíce dříve. Já měla představy přirozeného láskyplného porodu a místo toho jsme strávili měsíc v porodnici, Péťa 3 týdny v inkubátoru.

Zlý sen! Celý život zkažený, trauma, které už nepůjde spravit.

Celý příběh tady.

Nejsem dost dobrá máma ...

Byla jsem vděčná, že jsme to zvládli. Díky předchozím meditačním tréninkům a praxí v duševní hygieně jsem byla schopná několik hodin denně sedět s mrňouskem (1600g) na hrudníku a prostě jen BÝT.

Ale takhle jsem si vstup do mateřství opravdu nepředstavovala.

Zvolna se mi do hlavy vkrádal silný pocit: Nejsem dost dobrá máma. Nejsem dost dobrá žena.

Jakmile jsme přišli domů z porodnice, hupsla jsem do každodenního kolotoče kolem miminka s cílem vše napravit, dohnat, domazlit.

Vydávala jsem ze sebe maximum. Snažila jsem se být skvělá pozorná vědomá máma. Ale zase jsem svůj život zasvětila někomu jinému a na mě už nezbývalo. Zvláště, když se nám narodil druhý chlapeček, pravidelně jsem se dostávala do stavů hlubokého vyčerpání, smutku a zoufalství.

Jak jsem to dělala dřív?

Come back

Když jsem zas takhle jednou ležela zcela vyřízená v posteli s horečkou, silnou bolestí zad, že jsem si sotva došla na záchod, o kluky se staral manžel s mojí mámou, říkala jsem si … safra, jak jsem to dělala dřív? Tyhle pocity moc dobře znám!

Nemoc byla pro mě jediná vstupenka k odpočinku. Jinak jsem si to nedovolila.

Rozhodla jsem se, že takhle už ne!

Jsem máma,  chci tu být pro své děti a ne tady už poněkolikáté naprosto odpadnout! Tímhle sobě ani jim nepomůžu! Chci mít ze sebe dobrý pocit a chci mít radost, že jsem konečně máma!

Jsem správně

a můj život je můj i s mými dětmi.

Po 3 dnech ležení v posteli, vizualizací, meditací jsem vstala bez bolesti a známky nemoci, bez doktora, fyzioterapeuta a začala pravidelně věnovat pozornost sobě.

Jenže teď už jsem neměla několik hodin denně na meditaci, uvolňování těla a emocí. Musela jsem si udělat prostor v rámci role mámy.

Vytvořila jsem si návyk, že pokaždé, když kluci usnou, udělám si čaj, sednu si na gauč a pustím si meditaci aspoň na 10 min. Žádné uklízení, vaření, teď je čas pro mě. Potřebuji se napojit na sebe, svou esenci, pocit, že jsem správně jako před lety v té meditačce.

Postupně se mi energie vrátila.

Někdy jsem laskavá, milující máma, občas unavená, podrážděná, prostě taky jen člověk. Ale už se mi od té doby nestalo, že bych několik dní po sobě nemohla vstát z postele nebo bych zažívala delší dobu silné emoční propady. Cítím, že jsem správně a můj život je můj i s mými dětmi.

Dnes sdílím své zkušenosti s dalšími maminkami, 

které jsou z mateřství vyčerpané, a také hledají samy sebe, své naplnění, svou cestu.

Cesta je :).

Učím, jak uvolnit vše nepotřebné a vytvořit prostor pro radost, spokojenost, životní elán.

Učím, jak důvěřovat svému tělu. Učím říci životu ANO, objevit v sobě klid a svou pravdu.

Vytvářím prostor pro uvolnění všeho, co vám již neslouží, abyste se mohli otevřít kvalitám života, které mohou výrazně zvýšit váš pocit radosti, spokojenosti ve vašem životě pomocí osobních konzultací online i offline,relaxačních kurzů a meditačních nahrávek.

 

Pokud by Vás zajimaly další možnosti relaxu, srdečně vás zvu do své uzavřené skupiny na facebooku: www.facebook.com/groups/mamajetakyjenclovek/

Také mě můžete sledovat na mé facebookové stránce: https://www.facebook.com/mamajetakyjenclovek

Nebo na instagramu: https://www.instagram.com/mamajetakyjenclovek/

S láskou