Upatlaná mikina aneb vnitřní kritik u holiče

Upatlaná mikina aneb vnitřní kritik u holiče

Jsem maminka dvou malých chlapečků. Tomu staršímu je přes dva a půl roku. Dlouho jsem odkládala první větší střihání vlásků. Vždycky jsem lehce zastřihla ofinu, aby mu to nelezlo do očí. To považuji za zásadní, do větších akcí se mi pouštět nechtělo.

 

Bojovala jsem se svým vnitřním kritikem. „Správná máma by měla umět své děti hezky a rychle ostříhat. Přeci nebude chodit takhle malý k holiči!“ Říkala jsem si, že se to postupně naučím, nejdřív zkusím, a pak se uvidí. Nedošlo na to.

Po určité době odjel manžel se starším synem k babičce. Vrátili se a Péťa (starší syn) přijel ostřihaný. Nejdřív mě to zamrzelo, ale musela jsem uznat, že mu to opravdu sluší. Oproti tomu velkému cucku, co se mu tvořil vzadu na hlavičce, měl na své hlavičce parádní sestřih.

Ovšem babi byla opatrná a vzala pouze to hlavní, takže po poměrně krátké době mu ofinka opět začala lézt do očí. Skončila jsem diskusi se svým vnitřním kritikem a vyrazili jsme k holiči, resp. k paní holičce.

Vyšlo to hned další den v 8 ráno.

Když  někam jdeme mezi lidi, vždycky cítím vnitřní napětí, jak to dopadne. Snažím se na to děti i sebe připravit, zajistit dostatek svačinky, vzít s sebou oblíbenou hračku, prostě co nejvíce zvýšit pravděpodobnost, že to v klidu klapne.

Ten den to znamenalo, že jsem musela Péťu ihned po probuzení rychle obléknout. Já už jsem byla oblečená a měla vypitý hrnek teplého čaje, což mě po ránu vždy příjemně naladí. Obvykle Péťu, i když jedeme jen kousek autem, oblékám do gumové kombinézy a nepromokavých bot. Zvlášť v zimě je často mokro nebo sníh a lákavé louže nechci zakazovat.

Tentokrát jsem si říkala, že když jedeme k holiči, mohla bych ho obléknout slušivěji jako „do města“. Našla jsem krásné manžestráky s traktorem, což byl Péťa nadšený. Pak jsem vzala krátké tričko s límečkem, které jsme měli na narozeninách u babičky a vypadalo pohodlně. Náslědně jsem hledala hezkou mikinku, aby límeček pěkně vynikl.

Na dětské postýlce ležela krásná červená se sobem od Ježíška. No, paráda! Jak ze škatulky.

Péťa se napil, do obou ručiček si vzal po jedné housce. Odchod byl klidný, zamávali jsme tatínkovi i bráchovi a vyrazili. Cesta trvala tak 5 minut, za chvilku jsme vystupovali.

Tentokrát jsem lákadlo louží nechtěla absolvovat, bylo to kousek, Péťu jsem nesla na ruce. Spořádaně jsme vešli do kadeřnictví. Snažila jsem se mile usmívat, přívětivě působit na Péťu, jako že to bude skvělý zážitek. Stoupli jsme si k věšáku, sundala jsem si kabát a začala mu sundávat bundičku.

Jaké ale bylo mé zděšení, když se mé oči zaměřily na jeho krásnou červenou mikinku.

„Ne, to snad ne!“ „Jak se to mohlo stát?!“

 

Mikinka byla šíleně zapatlaná. Tmavé fleky se v různých velikostech vyjímaly vepředu i na rukávech. Péťa tohle nemohl stihnout. Musely tam být už při oblékání.

„Ježiš, jaktože jsem si toho nevšimla?“

Hlavou mi projelo, které další jiné mikinky by byly určitě čisté. Dokonce i na límečku toho úžasného narozeninového trička byl flek. „Pane Bože, hlavně, že tu chceš dělat s klukem parádu!“ Myšlenky nabíraly turbulentní rychlosti. Pak mě napadla jedna spásná. Za chvíli mu dají přehoz, nebude to vidět.

 

Otočila jsem pozornost zpět ke střihání. Přišla sympatická kadeřnice, posadila Péťu na vyvýšenou židličku a k mé radosti přes něj přehodila krásný barevný plášťík se zvířátkama. „Uff, aspoň, že se na to nemusím celou dobu dívat.“

Teď bylo potřeba rozptýlit pozornost a zabavit syna. Uvědomila jsem si, že mám obavy, jak to bude probíhat. Když se mu něco nelíbí, umí to dát velmi hlasitě najevo. Péťa seděl jak zařezaný. Začali jsme si ukazovat zvířátka, docela hezky to fungovalo. Ovšem nejvíc bodů měla otázka na housky.

„Ještě tam máš ty housky?“

Úplně se rozzářil, že jo. Takhle jsem to ještě několikrát zopakovala, reakce byla vždy nadšená. Uff, jde to dobře.

 

Paní kadeřnice Péťu chválila, jak je hodný. Já samozřejmě byla hrdá maminka, zároveň i překvapená. Opravdu jsem čekala, že se bude víc vrtět a protestovat. Ale dokud nebudeme venku, nesmím polevit v pozornosti.

 

Na závěr vzala paní kadeřnice strojek. Hmm, to jsem tedy zvědavá. Vrčení všeho druhu zrovna v oblibě není. Naštěstí to řekla dopředu. Uff, i to jsme ustáli. Bylo to neuvěřitelné, Péťa seděl v klidu na židličce až do konce. Žádné scény, žádný řev. Moc často s ním někam takhle nechodím.

 

Zrovna jsem pár dnů před tím sledovala jedno výukové video pro rodiče, že když nechceme, aby nám dítě neřvalo v obchoďáku, prostě ho do něj nemáme brát. To dává smysl, ale zas občas bych i mezi cizí lidi ráda, jako zrovna teď.

Nicméně vše v pořádku. Krásný sestřih, housky na svém místě – v malých ručičkách svého majitele.

Paní kadeřnice sundala plášťík a já zase byla u svého super pocitu matky, která si nevšimne total špinavé mikiny.

Hlavou mi projela vzpomínka na jeden článek, kde paní psala, že v takových situacích je lepší to nahlas vyslovit. Nervozita opadne, všichni to ví a nikdo nemá potřebu to komentovat nebo „si myslet své“. Dávala tam příklad s okem na silonkách.

Tak jo,“ řekla jsem si, „třeba mi to pomůže necítit se trapně“. Nadechla jsem se a zrovna když přicházela i druhá kadeřnice, pronesu nahlas k Péťovi:

 „No, maminka tě dneska chtěla vymódit a nevšimla si, že máš špinavou mikinu.“

Čekala jsem kritické komentáře, zvedlá obočí, obě paní vypadaly velmi upraveně.

Dalších 10 sekund.

Nic. Nic se nestalo.

Najednou ta moje majestátní myšlenková odsuzovací věž, která už dosahovala obrovských výšin, prostě spadla. Úplně jsem se uklidnila. A taky vzhledem ke skutečnosti, že jsme to zvládli bez křiku, mi to najednou přišlo naprosto nepodstatné.

 

Možná paní byly ohleduplné, nebo si toho fakt nevšimly, nebo mě neslyšely. Ale obě se začaly rozplývat nad tím, jak je Péťa šikovný a že kdyby všechny děti, co tam přijdou, byly takové, bylo by to skvělé. Já jsem přestala řešit mikinu a soustředila se na to důležité.

Obdivně jsem hleděla na svého syna. Byla jsem na něj hrozně pyšná. Bylo vidět, že i on má radost. Pochválila jsem ho, jak to hezky zvládl. Opět jsem ho odnesla do auta, i když teď kdyby se vykoupal v louži, bylo by mi to jedno.

Byla jsem moc vděčná, že se mi povedlo ustát svého vnitřního kritika a uvolnit se v situaci, která uvolnění úplně nenahrávala. Někdy si sami vytváříme nepřekonatelné bariéry, domněnky, které nás dokáží pořádně rozhodit. Možná už je čas aspoň některé z nich pustit … . Držím nám palce! 🙂

Jsem učitelka na VŠ v oboru duševní hygiena, psychomotorika a psychologie sportu. Také jsem tvůrkyně projektu Máma je taky jen člověk, kde učím přetížené mámy, jak uvolnit tlak na sebe sama a vytvořit prostor pro radost, spokojenost a chuť do života.Můj příběh si můžete přečíst tady>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Přidejte se do skupiny na Facebooku:
  • Stručný průvodce pro přetížené maminky ZDARMA
  • Víš, že potřebuješ nutně dobít své baterky, ale děti ti schovaly nabíječku? 😫 Mám jednu náhradní. 😀 A výměnou za e-mail je tvoje.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Sledujte mě na Facebooku: