Mám volno: Proboha, co budu dělat?!

Když jsem v roce 2013 odjížděla ze semináře duchovní učitelky Tiago, dala mi krásný úkol. „Věnuj se teď tomu, co ti dělá radost, co tě baví, naplňuje.“

„Juuu, paráda,“ říkala jsem si. Sedla jsem do auta a vyrazila domů. V hlavě jsem začala přemýšlet, co teda budu v následujících dnech ve volném čase dělat. Měla jsem poměrně hodně koníčků. Věnovala jsem se řadě sportovních aktivit, hrála jsem na různé hudební nástroje. Tak jsem si tak přehrávala, co si tedy zrovna vyberu. Jenže najednou se objevil takový zvláštní pocit.

„Vždyť já vlastně nevím, co mě doopravdy naplňuje.“

Cestu domů jsem probrečela. Trápila jsem se tím docela dlouho a pořád zkoušela různé věci a snažila z nich vydolovat ten pocit „Jo, to je ono!“

Nepřicházel.

Propadala jsem se do frustrace, že všechno dělám pouze povrchně, nic nedělám z hloubi duše. Ještě se do toho přidaly pocity viny a pochybnosti o sobě samé. Cítila jsem velké zklamání.

Dnes jinak

Dneska už to vidím jinak. Nebylo to tím, že by mě mé koníčky nebavily. Bavily, a moc. Do teď si pamatuji své opojné pocity, když jsem odcházela z hodin klavíru a svět mi přišel nádherný, růžový. Jenže postupem času jsem si toho na sebe prostě strašně moc navalila. Měla jsem práci, studovala školu, dělala doktorát a ve svých koníčcích chtěla být dobrá. Chtěla jsem být ve všem dokonalá a najednou energie nikde.

Když není odkud brát, ani radost a spokojenost nemají šanci.

Následně i věci, které máme rádi, se mění v povinnost. Radost zmizí.

Jenže jak tedy poznat, kdy si mám odpočinout?

Mnoho lidí by možná řeklo, že kdyby čekalo, až budou zcela odpočatí, nikdy by se do ničeho nepustili.

Já jsem to začala dělat tak, že když mám chvíli pro sebe, na chvíli si sednu. Dám si čaj nebo sklenici vody a cca 5 minut pouze jsem.  Na chvíli se zastavím. Naciťuji se na sebe, své tělo. Obvykle pak přijde pocit, co teď potřebuji, co se mi chce. Zdali mi těch 5 minut stačilo k nádechu a můžu se jít věnovat nějaké zajímavé činnosti, která mě baví, anebo je prostě čas dobít baterky a odpočinout si trochu déle.

Jak kvalitně odpočívat?

Mnoho lidí nemá čas na nic, natož na odpočinek. Neustále jsou vláčeni sledem povinností, co všechno „musí“. Vychází to často z momentálního celospolečenského nastavení, tlaku na výkon. Ovšem často po určité době přichází únava, nemoc, vyhoření apod.

Pro mě je nejlepší způsob dobíjení baterek kvalitní spánek. Prostě si jdu lehnout. Zjistila jsem, že mi nic neuteče. Ale to samozřejmě nejde vždycky, občas se ocitáme v situaci, kdy poloha ležmo nejde. Anebo opravdu musíme zvládnout věci, které nepočkají. Třeba bdící děti opravdu nepočkají :).

Také se stává, že jsme již tak unavení, že spánek ne a ne přijít. V těchto případech mi  celkem hezky fungují krátké cca 15-20 minutové relaxace. Nejraději si lehnu na zem a prostě jen ležím. Uvědomuji si, že teď nic nemusím. Představuji si, jak se tělo propadá do podložky. Většinou mám ráda ticho. Když mi přijde ticho rušivé, pustím si pomalou relaxační hudbu, mám např. moc ráda tóny klavíru nebo šumění moře.

Vnímám svůj dech, pozoruji ho.

Všímám si, jaký je nádech, jaký je výdech. Jaký je rytmus mého dechu. Už po pár minutách si můžu všimnout, jak se rytmus dechu změnil, zklidnil.

Často mě až překvapuje, jak se mi i po tak krátké době změní pohled na svět a chuť něco dělat. Anebo zjistím, že ty „veledůležité věci“, které nemohly počkat, prostě počkají a strávím relaxací mnohem déle. Je to výborná prevence hlubokému vyčerpání či vyhoření.