Můj příběh

Přála jsem si, abych byla v manželství spokojená, a abych i jako máma stále žila svůj život. Musela jsem pustit mnoho ze svých zarytých přesvědčení, posbíraných v klučičím světě. Rodina je koule na noze. S dětma už si na saxofon nezahraješ. Děti si do Himalájí nepřibalíš. 

Myslím, že připravovat se na vlastní rodinu by šlo do konce života. Ale nikdy bych se nepřipravila na všechno.

Jednoho dne se dostavil silný pocit, že to bude dobré. Že se najde kluk, se kterým dobrovolně a ráda vstoupím do manželství. Stalo se.

Z dětí jsem pořád měla strach, musela jsem si zpracovat vlastní příchod na svět, téma nenarozených dětí v rodině a další témata s tím spojená.

Pak jsem se vrátila z dovolené na moři, kde se mi povedl můj osobní rekord v potápění na nádech - 45metrů. Potřebovala jsem se maximálně ponořit do hlubin oceánu, do hlubin sama sebe, abych našla odvahu. Sedla jsem si k počítači a v e-mailové schránce na mě čekalo překvápko. Jeden kamarád ze střední se mi svěřil, že mě měl vždycky rád, a že po mně pojmenoval dceru. Poslal mi její fotku. A že je stejně úžasná holka do nepohody jako já.

Nevěřícně jsem zírala na usmívající vlasatou holčičku na obrázku. Neměla jsem s ní nic společného, nebyla moje. Ale najednou to přišlo jak blesk z čistého nebe. Ona je pokračování kamarádova rodu, ona nese jeho geny dál.

A já ucítila touhu, aby tady na světě chodil někdo jako Já. Někdo, kdo bude z poloviny Já. Objevila se jasná potřeba zanechat tu kus sebe.

Co tu tak dlouho vymýšlím? Desítky už nejspíš stejně nepolezu, s Morriconem si na saxofon nezahraju. "Myslíš, že Tvé děti budou čekat do tvých padesátí, až se uráčíš se teda konečně rozhodnout je mít? Těžko."

Vstala jsem od stolu a šla to říct manželovi.

Tak jo.

Zpočátku mateřství jsem upadala do deprese, že jsem zas na začátku, že ty hodiny a hodiny tréninku pozornosti, vnímavosti, práce s energií, duševní hygieny neměly smysl. Najednou jsem měla pocit, že nemám žádný čas pro sebe, pro meditaci, pro relax, pro vědomé zpracovávání emocí. Vše se dělo za pochodu. Dostávala jsem se do stavů hlubokého vyčerpání.

A když jsem zas takhle jednou ležela úplně vyřízená v posteli s horečkou, silnou bolestí zad, že jsem si sotva došla na záchod, o kluky se staral manžel s mojí mámou, říkala jsem si … safra, jak jsem to dělala dřív? Takhle to nechci mít. Já jsem máma a chci být schopná postarat se o své děti a ne tady už poněkolikáté naprosto odpadnout. Štvala mě má neschopnost, nemohoucnost udržet si určitou míru energie a naladění, abych mohla fungovat. Vždycky mě tělo muselo odpojit, abych si konečně lehla a odpočinula.

Došlo mi, že nutně potřebuji opět ten pravidelný čas pro sebe, pro napojení, pro meditaci. Dříve jsem měla celý čas světa, klidně několik hodin denně volného času. To teď není. Holt musím pracovat s tím, co je.

Vytvořila jsem si návyk, že pokaždé, když kluci usnou, udělám si čaj, sednu si na gauč a pustím si meditaci cca na 10 min. Žádné uklízení, vaření, teď je čas pro mne. Pak jsem většinou usnula.

Po 3 dnech ležení v posteli, vizualizací, meditací, relaxací jsem vstala bez bolesti a známky nemoci, bez doktora, fyzioterapeuta a začala pravidelně věnovat pozornost sobě. Postupně se mi energie vrátila. Občas jsem unavená, podrážděná, ale už se mi od té doby nestalo, že bych několik dní po sobě nemohla vstát z postele.