Malý exkurz do vývoje mého tělesného sebepojetí

Jak uvolnit vztah ke svému tělu?

Před 7 lety mi mamka navrhla, že by mi jako dárek koupila focení u profi fotografa. Že by mohla jít se mnou a že bychom spolu strávily příjemný půl den, kdy z nás někdo udělá princezny a ještě to zdokumentuje.
Souhlasila jsem. Těšila jsem se, že mě někdo hezky namaluje, učeše, poradí co na sebe. Já sama se líčím, když jdu do společnosti, lehce do práce, jinak velmi málo. Uvolněně se cítím bez líčidel na skalách, v lese nebo na sněhu. Většímu zkrášlení se však rozhodně nebráním. Třeba na plesy mi to přijde super.

Přišel den D. Byla jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Zároveň jsem cítila jistou míru nervozity, jestli to nebude moc umělé, strojené, jestli „mi to půjde“.
V menším příjemném ateliéru na nás čekala fotografka a vizážistka. Obě byly skvělé. Bylo vidět, že je práce baví a že mají talent na to udělat z člověka krásku tak, že se v tom cítí příjemně.

Nejprve jsem šla na řadu já. Trochu jsem znervózněla, když se mě paní vizážistka ptala, jaké mám ráda barvy stínů na oči. Mamka mi vždycky říkala, že našemu typu sluší hnědá, ale já už nějakou dobu jsem spíše preferovala růžovou a fialovou, když se to hodilo k oblečení samozřejmě. Chvíli jsem zaváhala, ale přiznala jsem barvu. Paní mne pochválila, že jsou to barvy, které se mnou ladí. Mile mě překvapila. Mamka nic neříkala. Byla jsem ráda, že to někdo řekl nahlas.

Uvolnila jsem se.

Nanesla mi na obličej poměrně hodně makeupu. Překvapivě to nebylo nepříjemné. Na focení se to vždycky trochu přežene, než kdyby šel člověk mezi lidi.

Pak se paní vrhla na mé vlasy. Já sama mám vlasy rovné spíše jemné a není jich zas tolik. Paní vykouzlila během chvíle úžasné lokny. Byla jsem nadšená.

V té době jsem se ještě trochu zdráhala si to přiznat, ale líbilo se mi dívat se na sebe do zrcadla.

Pak šla na řadu mamka. Vypadala taky spokojeně. Vlasy jí nechala rovné. Lokny by asi fakt nechtěla. Po nalíčení mi přišlo, že ještě víc vypadá jak moje ségra. To mi říkali lidi od mých 15 let. Pár let mě to štvalo. Ale kolem mých 30 jsem si říkala, že to je vlastně fajn. Že je šance, že to zdědím. A nyní jsem musela uznat, že to mamce fakt sekne a vypadá o dost mladší.

Následovalo oblékání. Přinesly jsme různé kousky. Paní nám pomáhaly vybrat, co nám sedí a v čem se bude dobře fotit.

Začaly se rozplývat nad tím, jakou máme s mamkou hezkou postavu, jak jsme štíhlé a tak. Zbystřila jsem: „No jo, naučené fráze“, říkala jsem si. „To říkají každému.“ Když to ještě chvíli trvalo, napadlo mě: „Co když je to opravdu jinak?“

Respektive došlo mi, že většinu svého života žiju v pocitu, že jsem tlustá.

Můj táta tělocvikář vždycky náležitě komentoval, když holka nebo i kluk měli nějaké to neslušivé kilo navíc. Také jsem si vzpomněla, že při mé výšce 170cm a 52kg v 15 letech mi můj první kluk řekl:

„Na to, že sportuješ a nejíš sladký, jsi docela tlustá!“

Dneska bych ho poslala někam, ale tehdy mě to hodně mrzelo a tak nějak se vrylo do mého pojetí sebe sama. Také atmosféra společnosti je spíše nastavena na permanentní hledání tělesných nedostatků než na pozitivní přijetí sebe sama. Já sama jsem vystudovala Tělesnou výchovu, kde prostě téma štíhlosti je na denním pořádku.

Mé myšlenky začaly nabírat turbulentních rychlostí. Vybavily se mi chvíle, kdy jsem jídlo opravdu začala hodně řešit. Úplně mě to pohltilo. Jednu dobu jsem vytrénovala svou hlavu tak, že jsem si večer přesně pamatovala, co jsem ten den snědla. Úlet. Vlastní psychické vězení.

Když už muselo být na mě vidět,  že jsem duchem nepřítomna, řekla jsem část svých myšlenkových pochodů nahlas:

„Víte, já jsem vždycky měla spíš pocit, že jsem tlustá.“

Obě paní na mě koukaly, jak kdybych spadla z Marsu. Dodala jsem pár detailů na vysvětlenou. Máma se přidala, že to má podobně. Že vždycky byla spíše „krev a mlíko“ a že i teď má spíše tento dojem.

Zírala jsem na ni v němém úžasu. Nechápu, že jsme si to neřekly dřív. Při pohledu na ni mi to přišlo fakt jako sebehodnocení úplně mimo mísu. Proč by ona ve svých skoro 60 letech neměla být spokojená s tím, jak vypadá?

Zajímavé, že u ní mi to bylo jasné hned a u sebe jsem to musela ještě chvíli chroustat.

Paní nám dodaly značnou sebedůvěru. Prohodily několik vtipů na účet hodnotících chlapů a my s mámou jsme se začaly smát naší celoživotní iluzi. Respektive že názor někoho ještě neznamená, že to tak je a že mám na svém těle něco měnit nebo z toho být v depresi.

Focení proběhlo v úžasné atmosféře. Zjistila jsem, že se nemusím bát na fotkách smát, že když mám zavřenou pusu, vypadá to, že se mračím. Měla jsem z toho fajn pocit. Obavy se postupně rozplynuly.

Ovšem kromě fotek jsem si z focení odnesla zásadní uvědomění.

Došlo mi, jak hodně člověka ovlivňuje vnímání a hodnocení lidí kolem. Patrně to nemyslí zle, ale má to neskutečnou sílu. Vybavilo se mi, jak jsem se dříve snažila změnit sama sebe, své tělo, abych „vyhověla něčí představě“. Jak hodně jsem jednu dobu řešila jídlo, abych byla hubená. Jak hodně jsem šla sama proti sobě, když jsem se snažila večer nejíst. Stres, napětí. Brr, šílený. Vlastně jsem se úplně zapomněla zeptat sama sebe, jak to chci Já?

Jak se cítím ve svém těle?

Od té doby se můj vztah k tělu hodně změnil. Začala jsem více vnímat jeho moudrost, křehkost, zranitelnost, ale i sílu. Ale ne tu měřitelnou, takovou tu hlubokou, opravdovou.

O pár let později, když jsem jednou takhle vyšla z meditační místnosti na osobnostním tréninku, mi přišel silný pocit do těla, že je v pořádku tak, jak je a že jídlo fakt nemusím řešit.

Ten pocit se rozlil do celého těla, do každé buňky. A co bylo nejúžasnější, věřila jsem mu.

Svět se otočil vzhůru nohama.

Ufff …. To byla úleva … .

V hlavě zatměno.

Prostě to neřeš.

Uvolni se.

Život je příliš krátký prožít ho ve stresu z jídla, tloušťky, co řeknou ostatní a já nevím čeho všeho ještě.

Hurááá, jsem venku!

Nebylo to hned, ale pozvolna jsem opravdu tento druh stresu pustila.

Začala jsem se soustředit, jak se cítím, jak se má mé tělo, co mi chutná, kolik zrovna v ten moment chci a potřebuji. Rozhodně neřeším, jestli jídlo je slané, sladké, smažené, ráno v 6 nebo večer v 9.

A překvapivě mi ten pocit zůstal i po obou porodech.

Nyní mám po dvou dětech 68kg. Soutěž o nejhubenější dívku bych rozhodně nevyhrála. Vím, že diety ani různá předsevzetí co a kdy jíst pro mě nejsou. Vím, že mám silnou vůli, ale že ji také dokážu použít i proti sobě, proti energii života a odstřihnout se od ní. Hladovění, omezování nejsou žádný život.

Jídelní režim

Už před dětmi jsem potřebovala pravidelně jíst a teď při kojení to platí dvojnásob. Jakmile je čas jídla, připravím pro sebe i pro děti náležitou porci. Ideálně, když děti jí sami a já mám prostor též se v rámci možností v klidu najíst. Nevyjde to vždycky, občas mi přistane mladší Honzík na klíně, ale i tak dbám na to, abych se dobře najedla. Rozhodně se neodbývám. Když mám hlad, jsem protivná, bez energie, odnesou to děti.

Má kamarádka, skvělá běžkařka, Adélka Ročárková (Boudíková) na svém profilu napsala, že při kojení jí jak za nároďák a já to mám teda podobně. Bříško už jsem měla plošší, ale vzhledem k permanentnímu poskakování kolem dětí, mi to nepřijde to nejdůležitější na světě. Ve svém těle se cítím dobře. Vím, že dokáže spoustu věcí, upozorní mne, když si mám dát pozor, dokáže vytvořit nové životy, a jestli má nějaké kilo navíc? Určitě ví proč.

Především jsem objevila, že stres z toho jak vypadám nebo co jím, ničemu neprospěje.

Jakmile jíme nebo záměrně nejíme v napětí, stresu, obavách, vše se ukládá do těla. To nadělá mnohem větší paseku, než když si dáme něco tzv. „nezdravého“ ovšem s chutí a bez pocitů viny. I zde hlava, myšlenky, naše přesvědčení hrají velmi podstatnou roli. Zásadní je,

JAK jíme, jaký máme vztah ke svému tělu.

Důležité je mít radost, když jím, když se oblékám, když se sprchuji, když poslouchám své tělo, když sportuji. Vnímám to jako další úroveň uvolnění do života, do spokojenosti, lehkosti. Naše tělo máme s sebou pořád.

A když se uvolním do života, zjišťuji, že miluji své tělo i se všemi požitky, které mohu díky němu zažívat. Mohu se dívat na svět, poslouchat zpěv ptáků, vnímat rytmus svého dechu a pocity, které ke mně vysílá. Obvykle jsou to „ty správné“.

Více o uvolnění do energie života, do vnímání sebe sama, svého těla můžeš v ebooku zdarma Proč si dovolit relaxovat? + 3 tipy jak začít.

Anebo v ebooku Kouzlo relaxace: jak se uvolnit do života maminky.

Cesta k přijetí Tvého těla může být i jemná, milá, laskavá. Pojď se uvolnit, tělo na to čeká :).