Ze života mámy: Setkání se smrtí

Miluji lezení po skalách a pohyb v horách. V horolezeckém světě existuje spousta krásných knih o životě a smrti na laně. Jednou z nich je Ze života horolezce od české legendy Mirka Šmída, kde jsem se inspirovala s názvem.

Mezi horolezci je smrt vnímána jako velká motivace k dobré kondici, dobrému vybavení, k veškerému snažení, abychom se jí vyhnuli. Občas se to však nepovede. V horách a ve skalách skončilo již spousta životů. Tak trochu to k horolezectví patří. Nikdy nemáme stoprocentně vše pod kontrolou. Občas je to otázka počasí, občas víry a štěstí.

Když někdo zemře v horách, vytvoří se oznámení, udělá se pohřeb, rozloučení. Na horolezeckém cintorínku se mu vytvoří pamětní deska. Každý, kdo jde kolem, se může zastavit a věnovat vzpomínku.

„Všichni to ví.“

Život a smrt v mateřství

V roli mámy se smrt prožívá úplně jinak. Obvykle v tom je sama a není to vidět.

Když jsem byla poprvé těhotná, vycházely mi velmi špatně genetické testy. Byla jsem paralyzovaná hrůzou, že mi miminko budou chtít vzít. Přišlo mi to, že to je to nejhorší, co se mámě může stát.

Ustáli jsme to. Miminko zdravé. Jen se teda narodilo o 2 měsíce dříve, ale to je jiný příběh.

Pak se to ale stalo.

Nedostala jsem menstruaci. Dělám si po deseti dnech těhotenský test. Je negativní. Po třech dnech další, je opět negativní. Uff, dobře. Čekám na menstruaci, po 5 dnech přijde. Ulevilo se mi. Zároveň však cítím, že je něco jinak. Je to velmi silné ve dne v noci.

S rodinou jsme odjeli ma zimní dovolenou na lyže. Krvácím velmi silně už druhý týden. Jasné stopy krve zůstávají na bílém sněhu po mém otužování s rodinou v potoce.

„Neříznul jste se někdo?“ Brácha po nás hází pohledem.

„Ne, to jsem já, ještě krvácím.“

Myslela jsem si, že už to bude jen jemné, tak mám jen slabounkou vložku. Není.

Najednou přijde zřejmý impuls zevnitř. Tohle není normální menstruace a já bych ráda věděla, co se děje. S mámou odjíždím do nemocnice do Schladmingu. Sedím v čekárně. Bojím se, aby to nebyla cysta, nádor. Hlavně abych se mohla vrátit ke svým dvěma chlapečkům. Toho mladšího ještě kojím.

„Můžete být těhotná?“

„Nevím, spíš ne. Dělala jsem si test před 14 dny. Byl negativní.“

Vzpomínám na svou skvělou němčinu na gymplu. Snažím se rozumět a domluvit.
„Na ultrazvuku nic není.“

Fajn, ulevilo se mi. Posílají mě na gynekologii. Přijme mě starší doktor, působí moudře klidně. Na cedulích si pak přečtu, že to je místní kapacita. Je velmi příjemný. Opět jdu na ultrazvuk. Počítač přestane fungovat. Není co vyšetřovat. Zvoní mu telefon. Zvedá ho a já slyším, že se potvrdilo těhotenství.

Vzplál plamínek naděje. Ježiš, já jsem těhotná! Najedou mi najedou ty pocity, když se v těle tvoří nový život. Měknu, jihnu, představuji si… .

Vzápětí mi dojde, proč jsem tady. Natvrdo přistávám v myšlenkách na zemi.

BUM!

Visím na rtech starého doktora.

„Abort.“
Tohle slovo ve svém slovníku nemám v žádném jazyce. Neexistuje pro mě.
„Co prosím?“
„Verlieren. Weg.“

Tak teď už nemůžu dělat, že nerozumím.

Ježiš …to čeho jsem se nejvíc bála … se mi děje … pane Bože. Připadám si jak v mlze. Doktor něco loví ve skříňce, podává mi obrovskou vložku. Vyměním ji za svou malou menstruační. Můžu normálně jíst, pít, ještě to pár dnů potrvá. Loučí se. To je vše?

Vypotácím se z ordinace. Z každého obrázku tu na mě mávají tři spokojené děti. Vylezu na chodbu, sednu na schody a brečím. Konečně vím, co se děje, ale strašně to bolí.

Tak moc jsem doufala, že to bude jinak.

Tak moc jsem doufala, že se to třeba nedozvím.

Tak moc jsem doufala, že mě tahle zkušenost mine.

Najdu mámu v čekárně. Vyděšeně na mě kouká. Sděluji, co se děje. Strašně mě to mrzí.

Jsem ráda, že to není cysta nebo nádor, že se vracím ke svým dětem, ale cítím se prázdně.

Všichni mě utěšují, že bych se zbláznila mít tři děti. Že je fajn, že jsem v pořádku, že to brzy přejde. Vidí to velmi pozitivně.

Udělám pokus a snažím se to vnímat jako oni. Že je vše v pořádku, že to je spontánní.
Utěšuji se, že když je to přirozené, tak to má nějaký důvod. Tělo si s tím poradí a je to.

Jedeme dál.

Jenže já nejedu.

Já nejsem v pořádku.

Další dny mě pohltí šílený smutek a vztek. Připadám si strašně unavená. Jsem naštvaná na manžela, na všechny. Že mě  nechápou, že jsou úplně mimo!

A hlavně na sebe! Že jsem nepřestala v noci kojit, že nemám šanci se pořádně vyspat, zregenerovat, odpočinout si.

Štve mě každičký okamžik, kdy jsem se za sebe nepostavila. Upřenostnila ostatní před sebou. Tvářila se jako hrdinka, že to přeci zvládnu! Že jsem nezranitelná!

Kdy se konečně toho pitomého rodinného programu „Uvnitř v háji navenek pohoda“ zbavím?!

Chvílema mám pocit, že snad celá exploduju!

Já to snad nevydržím!

Pomóc!

Mé tělo právě zažívá smrt v přímém přenosu. Nikdo jiný to nevidí, nikdo jiný to nechápe. Nevnímám své děti, nevnímám okolí. Vnímám jen černo, temnotu, tunel, žádné světlo. Je mi úplně jedno, kdo bude prezident.

Mé miminko právě odchází.

Vzpomněla jsem si na článek, že v rozvojových zemích drtivá většina žen přijde za svůj život o několik dětí. A přestože jich je víc, vždy je to pro ni velká bolest a ztráta. Když jsem to tehdy četla, nechápala jsem. Přišlo mi to jako „normální.“ Teď už to chápu. Není to „normální.“ Akorát to není vidět zvenku.

Ženy, se kterými se spojuji, mi posílají sílu, objetí. Děkuji. Cítím silné napojení na ženskou a mateřskou energii. Nemá smysl vysvětlovat někomu, kdo nezažil. Je to tam a už navždy bude.

Nejprve jsem doufala, že překlepu „šestinedělí“. A zachrání mě nové miminko. Jenže tahle zkušenost udává mému životu zcela nový rozměr. Tohle jen tak nepřeskočím. Tudy musím vědomě projít.

Nezbývá mi, než zvolna pouštět, odpouštět, nechat se vést duší miminka, kterému jsem se na chvilku a zároveň navždy stala maminkou.

Doma jsem si ji pak nakreslila. Je to Hvězdička Anička a už tu navždy bude s námi. Její táta to ví a bráchové taky.

Cesta do skal

Po třech týdnech po skončení krvácení začínám opět menstruovat. Mám velkou radost. Tělo mi říká, že je v pořádku.  Opouští mě ty nejintenzivnější nepříjmené pocity a pomalu normálně funguji. Postupně se zdá, jako kdybych na celý zážitek zapomněla. Ovšem na další miminko se necítím. Dám si ještě čas.

Po dalších několika měsících cítím, že mě v životě „něco brzdí“, „táhne zpátky“ do ledna. Poprosím dědu o pohlídání kluků přes poledne. Potřebuji pro „to něco“ prostor.

Ladím se na sebe, na své tělo.

Potřebuji jet do skal.

Sedám za volant.

„Kam to bude?“, ptá se mě můj vnitřní hlas.

Rýsuje se přesné místo, kam dnes budou směřovat mé kroky.

Vnitřní hlas mi říká: „Natoč si to.“

„Ale já nevím, co mám říkat,“ odporuje rozum.

Nakonec jsem si celou cestu k tomu místu zaznamenala. Šla jsem se rozloučit se svým miminkem do skal, a dovedlo mě to tam, kde jsem se před 20 lety znovu narodila. Spadla jsem tehdy při lezení z 6 metrů na zem mezi obrovské balvany. Neuvěřitelně se mi nic nestalo, teda aspoň fyzicky ne.

Jsem překvapená, jak se mi ty dvě události spojily. Ta první čekala 20 let, až se sem opět vrátím. Ta druhá potřebovala předchozí zkušenost, aby mohla být léčena. Došla mi hluboká spojitost.

Když upadneš, můžeš zůstat ležet. Anebo můžeš vstát, poučit se a jít dál.

Vstala jsi tenkrát, tak teď můžeš znovu.

Přeci nezůstaneš spoutaná traumatizujícím zážitkem do konce života? Přeci musí být cesta jak i přes tyto zkušenosti můžeš být šťastná a spokojená?!

CHCI OPĚT LÉTAT!

Photo by Jørn Skeldahl Sørensen

Sedla jsem si pod skálu a začala mluvit. Uvědomila jsem si, co mě tyto dvě události měly naučit. Jak jsem se díky každé z nich více napojila na zdroj své skutečné síly. Jak jsem našla pomyslné dno, ze kterého se konečně můžu odrazit.

Najednou mi každou buňkou těla prošla VDĚČNOST.

Děkuji pádu na zem. Děkuji Hvězdičce Aničce.

Udělala jsem miminku v díře ve skále oltáříček z kapradí a nechala tam malého andělíčka.

Až někdo náhodou půjde kolem, možná si řekne: „Tady měl někdo velké štěstí.“

ANO.
Děkuji Životu, sobě, všem svým dětem, manželovi a celé rodině.

Zkrácený záznam z cesty do skal a loučení s Aničkou zde.
Třeba Ti to pomůže uvolnit, co již nepotřebuješ, a otevřít se své síle, životu, vděčnosti.

Pokud máš podobnou zkušenost a ráda bys ji posdílela. Klidně mi napiš na: terkadvorakova@terkadvorakova.cz. Nebo pokud cítíš, že bys potřebovala osobní konzultaci, hlubší pochopení a puštění všeho, co již nepotřebuješ, můžeš si rovnou domluvit sezení, které Ti pomůže vrátit se k sobě samé, k radosti a spokojenosti. Více info zde.

„Všechny nepříjemné zážitky můžeme využít jako osobní lekci, která nás na naší cestě posílí.“

S láskou,