3 tipy jak se uvolnit v roli maminky aneb proč nám děti občas lezou na nervy?

Z mateřství jsem vždy měla respekt. Již v pubertě jsem vnímala, že to musí být velká změna a velký záhul pro ženu, maminku. Já sama jsem cítila, že děti ve svém životě chci, ale také že mám v sobě hluboké strachy a bloky s tímto tématem spojené. Začala jsem navštěvovat různé psychologické a terapeutické semináře.

Po několika letech se povedlo největší strachy pustit, najít fajn parťáka pro rodinný život a v necelých 35 letech přišel na svět náš první chlapeček. Po dalších dvou letech druhý.

Doufala jsem, že když jsem věnovala tolik let psychické přípravě, seberozvojovým, meditačním seminářům a kurzům, zvládnu život i s dětmi a budu si ho užívat. Říkala jsem si, že určitě nebudu podrážděná, unavená matka, která zvyšuje hlas a je z ní cítit, že jí děti lezou na nervy.

Střih

Maminka je v ložnici se dvěma malými chlapečky. Už je večer a poměrně hodně hodin. Jenže jim se zrovna nechce spát. Ten starší poskakuje po pokoji, běhá sem tam, mladší popolejzá a snaží se dohnat staršího bráchu. Maminka by si moc přála, aby už konečně usnuli a ona mohla také zalehnout. Po celém dnu se jí už nechtějí vyprávět pohádky ani zpívat písničky.

Nejprve se snaží kluky pozitivně namotivovat do polohy ležmo. Moc to nepomáhá. Pak se jim snaží vysvětlit situaci, taky to  neklapne. Vnitřně cítí vztek a frustraci. Už ji celou zaplňuje a není schopná vyloudit klidný tón, i když by si to moc přála. Nátlakem dostává kluky do postele a téměř křikem se je v ní snaží udržet.

Ach jo. I tohle jsem Já.

Je pro mne opravdu těžké si to přiznat.

Opravdu jsem se snažila (a stále snažím) zůstat v klidu, chápat emoce svých dětí, být oporou. Ale nastanou chvíle, kdy mi ujedou nervy a začnu křičet nebo podrážděně neadekvátně reagovat.

Jak to?

Vždyť jsem se tolik připravovala? Jaktože to nefunguje?

Když mi kluci v poledne oba usnou, zažívám hluboké pocity vděku. Udělám si čaj, caro a chvíli jen tak jsem. Vypínám všechny radary, které mi pomáhají, abychom každý den zvládli ve zdraví, a nechávám jen ty, abych slyšela, až se kluci probudí.

Naciťuji se a ptám se sama sebe, proč je pro mne někdy tak obtížné zůstat v klidu, v napojení na děti, být laskavá a chápající máma?

Ve spoustě kurzech tohle slibují nebo říkají, že by to tak mělo být. Že bychom měli naše děti milovat ve všech momentech, být jim oporou, přijímat jejich emoce, brát je takové, jaké jsou, neznásilňovat je archaickými výchovnými přístupy.

Pochopení

Postupně přichází pochopení různých úrovní.

Než jsem měla děti, trávila jsem poměrně hodně času sama. Učila jsem se relaxovat, meditovat, napojovat se na Energii života, pouštět vzorce, které už mi neslouží, přijímat a ventilovat své emoce, pracovat se svými zraněními. Toužila jsem žít skutečný život naplněný spokojeností, radostí a láskou.

Také jsem ráda zašla do společnosti, trávila čas s kamarády, ale jakmile už jsem byla unavená nebo mi něco nesedělo, odešla jsem. Změnila prostředí, byla zase chvíli sama.

Od svých dětí jednoduše neodejdu.

Ať se děje, co se děje, jsem s nimi. Já mám své emoce, oni mají také své.

Babička mi občas říká: „Ale u nás je Péťa úplně v pohodě, žádný problém“. Když jsem třeba zmínila, že dneska dlouho po odpoledním probuzení plakal.

Jenomže máma je s dětmi úplně nejvíc, a v útlém věku je to ta hlavní radost a starost, která nemá ohraničený konec. Je to tak pořád. Ostatní přicházejí a odcházejí. Máma zůstává.

Nejde říct: „Počkej, potřebuji na hoďku se vyřvat, naladit, zameditovat, a pak přijdu.“

Jsem tam pořád.

Uvědomila jsem si, že s nikým v životě bych  nedokázala strávit tolik času jako se svými dětmi (když nepočítám své rodiče, které to se mnou možná měli podobně :)). Ve dne v noci tam je pozornost, vědomí.

Dost se mi ulevilo, když jsem si tohle uvědomila a přestala se týrat, že jsem špatná máma, když mi občas ujedou nervy. Jsem taky jen člověk. Mám své potřeby a zároveň nyní tu mám dva božánky, které také mají své potřeby a já jsem ten, kdo tu je, aby je uspokojil.

Každý má své tajemství

Další moment, který jsem si uvědomila je, že snad každý člověk má nějaké tajemství. Dělá věci, na které není úplně pyšný. Například sní více čokoládových bonbonů, než je zdrávo. Občas si od srdce zanadává, řekně nahlas sprosté slovo. Vyndá si holuba z nosu a cvrnkne ho do prostoru. Prostě cokoli, co je lepší dělat, když to nikdo nevidí.

Jenže s dětmi je takový prostor minimální. Cokoli udělám nebo řeknu, kluci vidí, slyší a ten starší ihned komentuje.

„Mami, co to děláš?“

„Mami, co to je?“

„Mami, tady něco smrdí.“

No jo, maminka si ulevila, nešlo odejít na záchod.

Člověk tam tak stojí ve své nahotě a není kam se schovat. Občas toho mám plné kecky a ráda bych se někam schovala, abych nemusela pořád vysvětlovat co a proč zrovna dělám.

Jak se v mateřství uvolnit?

1. Pravda a autenticita

Zjistila jsem, že mě děti nutí jít více do své pravdy a autenticity. Abych neměla potřebu něco schovávat a i v permanentní přítomnosti svých dětí jsem se cítila příjemně bez potřeby, chovat se jinak, až budou spát. Potom i mé reakce nejsou tak prudké, ale stanou se více láskyplné a chápající.

Občas v sobě cítím odpor, že se mi nechce. A holt to zrovna nejde.

Ale když ho překonám, cítím obrovské uvolnění. Učím se vnímat, zdali to, co chci, je opravdu moje, nebo to chci kvůli „ostatním lidem“. Je to velká škola, ale funguje skvěle.

2. Mít prostor pouze pro sebe

Občas je pro každou maminku nutné zařídit si chvíli pro sebe a dělat cokoli, co nesouvisí s dětmi nebo s chodem domácnosti. I maminka potřebuje mít chvíli pro sebe, pro své „neřesti“ či koníčky.

Ze začátku jsem s tím hodně bojovala. Měla jsem v sobě přesvědčení, že se od svých miminek nesmím hnout, jinak zemřou na trauma odloučení. Teď se nad tím pousmívám a stále si připomínám, že je naprosto v pořádku mít čas a prostor pouze pro sebe.

Také jsem si uvědomila, že nikdo za mě tento prostor nevytvoří.

JÁ si o prostor musím říct. 

Není možné házet zodpovědnost za čas pro sebe na někoho jiného. Je to občas trochu hlubší logistika, ale když to neudělám, padám do své frustrace a vzteku. A to je přeci škoda. Obvykle to odnesou  děti.

3. Relax

Třetím tipem je dovolit si relax jakéhokoli typu. Já mám nejraději spánek. Jak jen to jde, jdu se vyspat. Svět vypadá úplně jinak, když máme možnost dočerpat energii pomocí spánku.

Zároveň miluji různé relaxační a meditační techniky, které mi pomáhají napojit se na sebe, své tělo, dech. Můžu na chvíli zastavit, jen tak být a volně dýchat.

K tomuto účelu jsem vytvořila krátkou meditaci do kurzu PRVNÍ POMOC PRO PŘETÍŽENÉ MÁMY. Když kluci usnou nebo se najde někdo na hlídání, vžycky si ji pustím. Frustrace mizí, svět je krásné místo, mé děti jsou úžasné a já jsem skvělá máma. Když nemám energii Já, nemohu ji dát ani svým dětem.